Báchorka zpod viaduktu aneb nikdy nemaluj

Gustav nejistě přešlápnul a zamžoural do noci. „Haló? Je tam někdo?“
Všude kolem něj se do tmy zvedaly zrezlé podpory železničního viaduktu. Mezi nimi se táhla propletená ocelová lana, ze kterých vytrvale kapala voda, přestože nepršelo. Několik metrů dál, ve tmě, tušil Gustav řeku.
„Halo...? Jste tam?“
Ozvala se série zahřmění, jak po mostě nad jeho hlavou přejelo půlnoční InterCity. Mladíček sebou trhnul leknutím, jako by mu u hlavy vystřelili. Gustav ještě chvíli napínal oči do tmy, která se rozlézala pod železničním mostem jako želatina, pak ale pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
A v tu chvíli koukal do dvou žlutých, pološílených očí.
„Heslo!“ zachrčel Hadrář a ukázal vyhnisané zuby. V pravé ruce svíral svazek ocelových výztuží do betonu, spletených k sobě ostnatým drátem.
Gustav němě zíral na černé špendlíkové hlavičky Hadrářových zorniček. Nemohl se ubránit pocitu, že přesně tenhle pohled ho nějakým způsobem spojuje se spoustou dětí poztrácených v kalné hlubině řeky a na dně kanálové vpusti.
„Lev za skříní,“ řekl nakonec Gustav a přinutil se polknout.
Hadrář spokoje zachrčel a odtáhnul se. V levém oku měl tik. „Kolik?“
Mladík si uvědomil, že si v nervozitě škrábal dlaň ruky tak silně, až mu nyní krvácí. Honem toho nechal a přitisknul si ji ke košili. „Dvě.“
Žluté oči pomalu mrkly. „Co za ni?“
Gustav zašmátral v kožené brašně a vytáhnul věc zabalenou v plátně. „Gregor říkal, že sháníte...“
Hadrář se vymrštil a jednou rukou hladově chňapnul po balíčku plátna. Protože ale v druhé ruce pořád držel svazek výztuží, nebyl dost rychlý. Gustav balíkem instinktivně trhnul zpátky.
„Já sám!“ vyhrkl. Sotva to dořekl, kousl se do rtů.
Hadrář zatnul zuby, zavřel levé oko a vtáhnul hlavu mezi ramena, takže teď vypadal jako šatní komoda potažená bahnem, špínou a různobarevnými kousky dětského oblečení. Gustav cítil, jak mu ve spáncích tepe krev a srdce poděšeně tluče.
„Tak dobře. Rozbal to!“
Mladík ulehčeně vydechnul. Třesoucími se prsty začal rozbalovat plátno. Dával přitom velký pozor na předmět uvnitř. Hadrář chtivě sledoval každý jeho pohyb.
„Tady to je,“ Gustav ukázal svému obchodnímu partnerovi jeho platbu. Na rozloženém plátně ležela podlouhlá lesklá věc.
Hadrář radostně zachrochtal. „Dohodnuto! Dohodnuto! Chci!“ znělo to jako když někdo kope do prázdného sudu.
Gustav přehodil plátno zpátky přes lesklou věc a podal ji hadráři. Ten se ji hladově chopil a přivinul ji k sobě. Téměř něžně ji pak uložil kamsi do hlubin svých šatů. Gustav se až podivoval, kolik lásky z toho tvora zářilo, když si tak pečlivě schovával rameno gramofonu s novou jehlou.
„Na ber, ber,“ zajíkal se Hadrář a cpal Gustavovi do ruky cenu, kterou požadoval.
„Funguje to?“ zeptal se nejistě mládenec.
„Ano, funguje. Moc,“ chrochtnul Hadrář a oči mu zamžikaly. „Namaluješ kruh na dveře domu a můžeš vstoupit do jeho zdí. Namaluješ kruh kolem spícího a můžeš vstoupit do jeho snů. Oooh, moc to funguje, moc.“
Gustav s Hadrářem chvíli stáli proti sobě. Drobný mladíček nejistě hleděl na pokrouceného obra se žlutým pohledem. Nahoře nad nimi znovu zaduněl vlak. Z hadrářových zad se odlepila dětská čepička s kšiltem a líně splachtila na zem.
Mladík polknul: „Ale já jsem slyšel, že ještě...“
A v tu chvíli se Hadrář pohnul. Mnohem rychleji a mnohem dravěji než předtím. Pravou rukou chytil Gustava pod krkem a zvednul ho do výše. Levá ruka se spletenými tyčemi se vymrštila do vzduchu. Žluté oko sebou zacukalo.
Gustav by chtěl křičet, ale nemohl ani dýchat. Hadrář vycenil svoje černé zuby a výhružně předsadil bradu.
„Nikdy... Nikdy... Ty malý hnísku... Nikdy nemaluj křídou kruh kolem mrtvého. Nikdy!“
Ozvalo se několik těžkých kroků a pak mokré plácnutí, jak když něco velkého spadne do vody. Vteřinku bylo ticho, ale opravdu jen vteřinku. Pak ve tmě něco zaharašilo, jako když se drobné myšky rozeběhnou mezi starými plechovkami. A pak se ozvala hudba. Stará, sedřená a unavená gramofonová hudba.
Hadrář spokojeně zachrochtal a pak všechno opět překryl hluk dalšího nočního expresu.


lischai@courtofmoravia.com