Báchorka zpod viaduktu aneb nikdy nemaluj

Gustav nejistě přešlápnul a zamžoural do noci. „Haló? Je tam někdo?“
Všude kolem něj se do tmy zvedaly zrezlé podpory železničního viaduktu. Mezi nimi se táhla propletená ocelová lana, ze kterých vytrvale kapala voda, přestože nepršelo. Několik metrů dál, ve tmě, tušil Gustav řeku.
„Halo...? Jste tam?“
Ozvala se série zahřmění, jak po mostě nad jeho hlavou přejelo půlnoční InterCity. Mladíček sebou trhnul leknutím, jako by mu u hlavy vystřelili. Gustav ještě chvíli napínal oči do tmy, která se rozlézala pod železničním mostem jako želatina, pak ale pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
A v tu chvíli koukal do dvou žlutých, pološílených očí.
„Heslo!“ zachrčel Hadrář a ukázal vyhnisané zuby. V pravé ruce svíral svazek ocelových výztuží do betonu, spletených k sobě ostnatým drátem.
Gustav němě zíral na černé špendlíkové hlavičky Hadrářových zorniček. Nemohl se ubránit pocitu, že přesně tenhle pohled ho nějakým způsobem spojuje se spoustou dětí poztrácených v kalné hlubině řeky a na dně kanálové vpusti.
„Lev za skříní,“ řekl nakonec Gustav a přinutil se polknout.
Hadrář spokoje zachrčel a odtáhnul se. V levém oku měl tik. „Kolik?“
Mladík si uvědomil, že si v nervozitě škrábal dlaň ruky tak silně, až mu nyní krvácí. Honem toho nechal a přitisknul si ji ke košili. „Dvě.“
Žluté oči pomalu mrkly. „Co za ni?“
Gustav zašmátral v kožené brašně a vytáhnul věc zabalenou v plátně. „Gregor říkal, že sháníte...“
Hadrář se vymrštil a jednou rukou hladově chňapnul po balíčku plátna. Protože ale v druhé ruce pořád držel svazek výztuží, nebyl dost rychlý. Gustav balíkem instinktivně trhnul zpátky.
„Já sám!“ vyhrkl. Sotva to dořekl, kousl se do rtů.
Hadrář zatnul zuby, zavřel levé oko a vtáhnul hlavu mezi ramena, takže teď vypadal jako šatní komoda potažená bahnem, špínou a různobarevnými kousky dětského oblečení. Gustav cítil, jak mu ve spáncích tepe krev a srdce poděšeně tluče.
„Tak dobře. Rozbal to!“
Mladík ulehčeně vydechnul. Třesoucími se prsty začal rozbalovat plátno. Dával přitom velký pozor na předmět uvnitř. Hadrář chtivě sledoval každý jeho pohyb.
„Tady to je,“ Gustav ukázal svému obchodnímu partnerovi jeho platbu. Na rozloženém plátně ležela podlouhlá lesklá věc.
Hadrář radostně zachrochtal. „Dohodnuto! Dohodnuto! Chci!“ znělo to jako když někdo kope do prázdného sudu.
Gustav přehodil plátno zpátky přes lesklou věc a podal ji hadráři. Ten se ji hladově chopil a přivinul ji k sobě. Téměř něžně ji pak uložil kamsi do hlubin svých šatů. Gustav se až podivoval, kolik lásky z toho tvora zářilo, když si tak pečlivě schovával rameno gramofonu s novou jehlou.
„Na ber, ber,“ zajíkal se Hadrář a cpal Gustavovi do ruky cenu, kterou požadoval.
„Funguje to?“ zeptal se nejistě mládenec.
„Ano, funguje. Moc,“ chrochtnul Hadrář a oči mu zamžikaly. „Namaluješ kruh na dveře domu a můžeš vstoupit do jeho zdí. Namaluješ kruh kolem spícího a můžeš vstoupit do jeho snů. Oooh, moc to funguje, moc.“
Gustav s Hadrářem chvíli stáli proti sobě. Drobný mladíček nejistě hleděl na pokrouceného obra se žlutým pohledem. Nahoře nad nimi znovu zaduněl vlak. Z hadrářových zad se odlepila dětská čepička s kšiltem a líně splachtila na zem.
Mladík polknul: „Ale já jsem slyšel, že ještě...“
A v tu chvíli se Hadrář pohnul. Mnohem rychleji a mnohem dravěji než předtím. Pravou rukou chytil Gustava pod krkem a zvednul ho do výše. Levá ruka se spletenými tyčemi se vymrštila do vzduchu. Žluté oko sebou zacukalo.
Gustav by chtěl křičet, ale nemohl ani dýchat. Hadrář vycenil svoje černé zuby a výhružně předsadil bradu.
„Nikdy... Nikdy... Ty malý hnísku... Nikdy nemaluj křídou kruh kolem mrtvého. Nikdy!“
Ozvalo se několik těžkých kroků a pak mokré plácnutí, jak když něco velkého spadne do vody. Vteřinku bylo ticho, ale opravdu jen vteřinku. Pak ve tmě něco zaharašilo, jako když se drobné myšky rozeběhnou mezi starými plechovkami. A pak se ozvala hudba. Stará, sedřená a unavená gramofonová hudba.
Hadrář spokojeně zachrochtal a pak všechno opět překryl hluk dalšího nočního expresu.


lischai@courtofmoravia.com

Hľadajú sa odvážni dobrovoľníci

Nedeste sa, nie je to nič strašné. Uvádzame len zoznam postáv, ktoré by sme radi obsadili a nechali Vám, nech ich dotvoríte. Pri niektorých sú uvedené aj archetypy, ktoré sa k postave hodia.
Takže tu sú:

Obchodník - Straka (obsadené: Elvis)
Choroba - Ropucha (obsadené: DonM)
2 členovia Spolku Gentlemanov (obsadené: Ošim, DeeDee)
2-3 Adventisti poslednej strany (1 obsadený: Corwin)
Július Wilson - Motýľ, Kohút (obsadené: Lorgan)
majordómus Wilsonovcov (obsadené)
svedok Wilsonovcov (obsadené)
Romanka Pelegrínová - Kura, Opica (obsadené: Morwen)
majordómus Pelegrínovcov
svedok Pelegrínovcov

taktiež by sme boli radi, keby sa našli dobrovoľníci, ktorí by od začiatku hry hrali duchov a to buď dokonca hry alebo nie :) zavisí od osobnej chuti a nálady hráča.

Johann, Trol a chlapec

Ačkoliv pod lampou byla naprostá tma, tak si byl jistý, že tam bude. Vlastně si nebyl tak jistý, ale rozhodně tomu chtěl věřit. Od Dunaje hnal chladný listopadový vítr mokré listí a zápach rybiny. Johann jen pevněji přitáhnul k tělu baloňák a zamumlal zaklínadlo pro zahřátí. Bylo mu jasné, že chlad, kterým jej sžíralo vlastní svědomí to nepřehluší, ale dotěrné ledové sevření prudkého větru ztlumilo dokonale. Když vstoupil těsně pod lampu, tak jej spatřil. Trol ve starém kabátě a koženém kloubouku, který stál pod lampou nebyl zdaleka tak vysoký, jak si jej Johann představoval. Ale v hloubi duše byl rád, že mu sahá sotva po ramena. Na vodítku z ostatnatého drátu, ve kterém byly naschlé staré chaluhy, držel pevně v rukou toho chlapce. Ten seděl rezignovaně na zemi a vypadal, že nevnímá. Trol se usmál širokým úsměvem, ze kterého proběhl Johannovi mráz po zádech. Sám sobě přikázal, že se nesmí zaleknout, ale cítil, jak se chvěje. Jako by to byl on, kdo by se měl bát. Chlapec, ne starší než desetiletý, zvedl svou tvář k Johannovi. Tvář měl strhanou vyčerpáním, v jasných zelených očích se zrcadlilo zoufalství a beznaděj. Johann uhnul pohledem. "Nebylo lehký ho ulovit, monsignore," zasyčel tiše jako bahenní zmije trol, "ale není kořisti, kterou bych nechytil. Jsem si jistý, že s ním budete spokojen." Johann ani neodpověděl a jen rychle sáhnul rukou pod plášť. Vytáhnul kožený měšec, naplněný až k vázání a podal jej trolovi. Snažil se nedívat ani na něj ani na chlapce. Teď, tváří v tvář obchodu, si nebyl jist, jestli udělal správně. "Nemaj strach, monsignore," klidně mu povídá lovec, "tušil jsem, že to pro vás nebude snadný, takže jsem si dovolil jej umlčet do svítání zaklínadlem ticha. Ani nepípne". Měšec zmizel v kapse trolova kabátu a jeho vrásčitá dlaň nabídla konec drátu Johannovi. Když viděl, že Johann váhá, tak se zamračil a temně zavrčel. Johann polknul slinu a popadnul drát do dlaně. Jen ucítil, jak mu špice z drátu proříznula ruku, ale nevěnoval tomu pozornost. Chtěl být co nejdál od od lovce. Cítil, jak chlapec klopýtnul a vydal se vratce za ním. Pryč ze světla lampy, vstříc svému osudu.

* Trol není trolem z pohádky, ale jen člověkem, který vypadá jako trol, chová se tak a možná přesně z mužů jako on kdysi legendy o trolech vznikly. Rozhodně to není žádný skříteček.

autor: Jezevec

Eugenie Bystrooká

"Je mi úplně jedno, že tu sedíš," pomyslela si Eugenie pohrdavě, "Klidně dones tvým pánům z domu Biringera, že jsi mě našel. Čas skrývání v téhle masce mě stejně unavuje." Eugenie si potáhla z levné cigarety bez filtru a vypustila z úst dým přes zčernalé zuby. Sledovala chvíli davy lidí, prodírající se hlavní třídou pod jejími okny. Oči měla upřené na pestrobarevnou směsici šatů, ale myšlenkami byla jinde. Přemýšlela o svém rozhodnutí utéci ze zasedání Rady, kam byla předvolána, aby přednesla své svědectví. Nechtěla se zaplést do kauzy, ve které byl namočený on. Kdepak, ještě to tak. Na stará kolena by si nepřipustila smrt tak blízko k tělu. Udělala dobře, že utekla, i teď, po letech v Exilu to tak cítila. Přesto jí bylo jasné, že ji našli. Biringerovci si nenechají její nalezení jen tak pro sebe. "Vyřiď svému pánu, posle, že Eugenie Bystrooká z domu Pelegrína, přijde na Trh a přijme audienci. Nic více a nic méně," vyprska přes rozpraskané rty na holuba mnohem agresivněji, než měla v úmyslu. "Safra," proletělo jí hlavou a rychle si potáhla z cigarety. Holub se ani nehnul. Odklepla popel a zadívala se ostentativně do ulice. Neviděla sice všechny žářivé barvy davu, ostatně jako všichni jejího rodu, ale snažila se vypadat klidně a přezíravě. Tak, jak se na šlechtičnu patří. Čekala, až holub odletí, aby se připravila.

Autor: Jezevec

Legenda o Svetlonoske

... od vtedy je Svetlonoska súčasťou večerov aj dní. Nik si už nepamätá, od kedy je Svetlonoska tu, no nechýba ani na jednom Trhu. Len čo zhasnú svetlá, príde, aby ich znova rozsvietila, len čo padne tieň, ona ho rozháňa (1). Je tou, ktorá priniesla prvú stranu Veľkej knihy(2). Keď svetlá zhasnú, prichádza zlé znamenie...
úryvok zo slávnej Legendy o Svetlonoske

poznámky autora:
(1) Nie je celkom pravdou, že Svetlonoska rozháňa tieň vždy, keď zhasne svetlo. Sú zaznamenané prípady, kedy sa jednotlivé svelá nerozsvietili dlhú dobu. Kolujú dokonca príbehy, že ju niekto natoľko zaujal, že zabudla rozsvecovať. Čím mohol ale niekto zaujať Svetlonosku, nám nie je známe.
(2) Veľká kniha je posvätným textom Adventistov poslednej strany. Knihu skladajú podľa legendy práve od mystickej prvej strany. Od vtedy sa v Subkultúre objavilo niekoľko ďalších strán, koľko presne, vedia len zasvätení. Posledná strana však stále zostáva záhadou.

Teoretické pojednanie cestovateľa o fenoméne zvanom Subkultúra a jedincoch túto oblasť obývajúcich

Subkultúra ako spoločnosť

Subkultúra je podmnožinou našej spoločnosti.
Obyvatelia Subkultúry s nami zdieľajú ten istý priestor, z neznámej príčiny najmä jeho urbanizované časti. Napriek tomu sú tieto dve society oddelené akousi hranicou, síce abstraktnou, lež dosť výraznou na to, aby vznikli priepastné rozdiely. Subkultúra veľa zákonov a pravidiel, nám prirodzených, nerešpektuje a táto rozdielnosť sa mení dokonca od jedinca k jedincovi. A tak sa ľahko môže stať, že narazíte na osobu meniacu tvar, alebo chodiacu po stene, aj keď takto hraničné prípady sú nanajvýš zriedkavé. Naproti tomu sa tu vyskytujú pravidlá pre našinca nepochopteľné, pre Obyvateľov (ako sami seba nazývajú) však prirodzené a neporušiteľné. Tieto sa taktiež môžu líšiť a platí zásada, že kým Obyvateľ o pravidle nevie, nemá dôvod ho dodržiavať, akonáhle sa o ňom dozvie, nemá ani dôvod, ba dokonca ani možnosť pravidlo porušiť. Celkovo platí zákaz prechovávať kriedu, peniaze a kontaktovať vonkajší svet, či snažiť sa doň uniknúť. Tieto patria k najväčším prečinom, akých sa Obyvateľ môže dopustiť. Ukazujú okrem iného na fakt, že Obyvatelia si uvedomujú existenciu vonkajšieho sveta, tak isto, ako si uvedomujú existenciu Subkultúry, ktorú tak aj nazývajú. Miera uvedomenia týchto dvoch faktov sa však tak isto líši od jedinca k jedincovi a teda...


nasledujú poveternostnými vplyvmi zničené odstavce


(poznámka Knižnicu: Autor zrejme prešiel k téme života Obyvateľov, môžme len hádať, že názov kapitoly bol "Subkultúra ako jednotlivci" prípadne niečo podobné)


...po väčšinu času nemajú vysokú potrebu spoločnosti ostatných Obyvateľov. Žijú samotárskym životom, starajúc sa o svoje vlastné problémy. Zriedka sa stane, že sa dvaja (stretnutia väčšieho počtu obyvateľov neboli zaznamenané s výnimkou Trhu) Obyvatelia stretnú a ide o prípady zväčša náhodné a krátke. Žijú na rôznych miestach od najvšších striech panelákov až po kanály. Útočisko hľadajú najmä v priestoroch ľuďmi neobývaných. Zaujímavý je fakt, že veľa Obyvateľov si vynikajúco rozumie so zvieratami. Najmä menšími hlodavcami a vtáctvom.


Význačné osobnosti Subkultúry


Obyvatelia sa, ako som spomínal, líšia tvarom, veľkosťou a najmä povahou, avšak málokedy sa objaví jedinec, schopný a ochotný obsadiť významnú pozíciu.
Azda najpoprednejším je osoba zvaná Hlas. Je to Obyvateľ, ktorý ako jediný dokáže hovoriť s Radou trinástich, ktorá riadi chod Subkultúry. Rada 13 zvoláva Trh a vydáva zákony, zákazy, povolenia. Hlas, je teda skutočne váženým Obyvateľom.
Nasleduje osoba zvaná Fízeľ. Toto zdanlivo hanlivé pomenovanie sa stalo nielen menom, ale aj hodnosťou. Je to výkonná moc Rady 13 a stará sa o poriadok a dodržiavanie zákonov. V rukách drží veľkú moc a Obyvatelia pred ním majú právom rešpekt.
Obchodník je jediný Obyvateľ, ktorý má povolenie obchodovať aj mimo Trh. Hovorí sa, že dokáže zohnať čokoľvek, ale pri niektorých komoditách býva cena neuveriteľne vysoká. Za jeho tovar sa často platí protislužbou v budúcnosti.
Nasledujú osobnosti ako Knižnica, zberateľ písma všetkého druhu, Choroba, obchodník s rôznymi telesnými a psychickými neduhmi, ale aj známy bojovník a šampión, Aquilla.
Chybou by taktiež bolo opomenúť Rodiny. V Subkultúre existujú tri Rodiny, ktoré majú istý vplyv na Radu 13 a tak do značnej miery usmerňujú chod celého spoločenstva. Konkrétne sú to Pelegrínovci, Wilsonovci a Biringerovci. O rodinných príslušníkoch je málo známe, snáď len, že ich je málo a žijú v opatrnosti, pre stálu hrozbu zo strany lovcov najatých zvyšnými Rodinami.


Trh


Trh je udalosť, ktorá sa koná vždy v určitom čase na určitom mieste. Intervaly medzi dvoma trhmi nie sú pevne stanovené. Trh vyhlasuje Rada trinástich a prostredníctvom Hlasu a jeho poslov roznesú správu o konaní Trhu vždy v dostatočnom predstihu. Účasť na Trhu je síce dobrovoľná, patrí však k akémusi slušnému spravaniu sa v Subkultúre. Na Trhu je dovolené voľne obchodovať a vymieňať tovar alebo informácie. Trh sa väčšinou spája s nejakou inou významnou udalosťou, často sa hlasuje o veci dôležitej pre celú Subkultúru. Občas sa taktiež...


nasledujú vytrhnuté listy a po nich niekoľko prázdnych stránok