Spomienky

Romanka sa prebudila. Keď videla, že Július spí, nežne ho pobozkala na čelo bez toho, aby ho prebudila. Potom zatvorila oči a začala spomínať na udalosti predošlého dňa.

Trh bol vždy veľkou udalosťou. Tento bol prvý, ktorého sa Romanka zúčastnila. Spomínala na hluk, rôzne pachy vznášajúce sa vo vzduchu, a taktiež na ľudí. Na mnohých ľudí, ktorých sa bála. Na smutného Gentlemana neustále jej podstrkujúceho básne. Na jej vlastnú sestru Hortenziu, ktorá ju neustále zahanbovala. Na majordóma Wilsonovcov, ktorý jej na chvíľu úplne zamotal hlavu...
Stalo sa to tesne po tom, ako prvýkrát stretla Júlia. Július jej vtedy pripadal tak... neohrabane, umelo, strojene... A potom stretla toho pána, ktorý sa jej venoval, ktorý jej daroval kvet... V tom momente si uvedomila, že chce iba jeho. Zároveň si však uvedomila, že to nebude možné. Aj keď, možno keby sa za Júlia alebo niekoho z rodu Wilsonovcov vydala jej sestra, rody by sa aj tak spojili... A o to sa vlastne Romanka s Júliom už vtedy snažili – dosiahnuť, aby sa spojili osudy iných dvoch mladých ľudí z ich rodov. Aj keď im už vtedy asi bolo obom jasné, že to nepôjde.
Prišlo pár veľmi krutých momentov. Keď Hortenzia oznámila, že miluje majordóma Wilsonovcov, keď stále niekto chodil okolo Romanky a želal jej veľa šťastia v manželstve... Sestrine ubezpečovanie: "Ja viem, že ty ho miluješ... Však po svadbe budete šťastní..." Ach, keby len jej sestra vedela! Ale následne by jej spravila zo života ešte väčšie peklo. Boli to chvíle, ktoré by Romanka najradšej vymazala z pamäti. A popritom si čoraz viac uvedomovala, že svadba je nevyhnutná...
Nakoniec to bol práve majordómus Wilsonovcov, ktorý ju presvedčil, že svadba s Júliom je iba politický zväzok. A že potom bude môcť byť navždy jeho... A tak súhlasila so zásnubami.
Stalo sa to tesne po zásnubách. Romanku navštívila Choroba a prekazila jej plány týkajúce sa svadby. Získaný neduh sa totiž začal okamžite prejavovať:
„Nevieš, kde je tvoja sestra?“
„Nie.“
„Nechcete si znovu zrekapitulovať tradície týkajúce sa svadby?“
„Nie...“
Až nakoniec sa stalo to, čo sa muselo stať. Keď pred oltárom vypila prípitok, uvedomila si, že Júlia predsa len miluje...
„Berieš si Júlia Wilsona z vlastnej vôle za právoplatného manžela?“
„Nie,“ zašepkala, no v skutočnosti chcela povedať áno... Pár sekúnd bolo ticho, a potom sa rozpútalo peklo. Július chvíľu Romanku bránil, no nakoniec odišiel. A Romanku čakal krížový výsluch. Prečo to urobila, či to skutočne chcela urobiť, či ju niekto donútil... Po chvíli si konečne niekto uvedomil, že Romanka vie odpovedať iba „nie“. A vtedy konečne pristúpila Choroba a chorobu z nje sňala. A po chvíli Romanke poskočilo srdce, pretože Július sa vrátil...
„Berieš si Júlia Wilsona z vlastnej vôle za právoplatného manžela?“
„Áno.“

Romanka sa usmiala. Ešte včera bola odhodlaná potajme sa stretávať s majordómom. Ale teraz bola šťastná, že vedľa nej leží Július. Aj keď im pani Biringerová ako svadobný dar priniesla nešťastie, Romanka verila, že s Júliom všetko prekonajú. Veď ich predsa spája silná, akoby čarovná láska...

Neočakávaný

Neočakávaný sa zjavoval vždy na miestach, kde ho najmenej očakávali. Ako inak. Mal to v povahe. Bol to starší drobný mág s briadkou typickou pre Obyvateľov, ktorí pričuchli k tomuto umeniu. Mal zlú náladu. Mračil sa a hundral si popod nos. Dnes sa už druhý krát trepal schodami do rozpadnutého podkrovného bytu.
Okrem pavučín, haldy harabúrd, šesťdesiatich výtlačkov Domácej kuchárky, o ktorú nemali záujem ani Adventisti poslednej strany a jednoho deci vzácnej zelenej tekutiny uloženej v tajnom úkryte za jednou z tehál, očmudenej dávnym požiarom, obsahoval byt aj pána Krivá-ruka.
Keď sa Neočakávaný zjavil vo dverách (ak sa diera v stene dá nazvať dverami), Krivá-ruka prekvapene nadvzhol obočie: ,,Vás som tu dnes druhý krát nečakal.“
,, Áno, áno, ja viem...“ zamrmlal mág a prekľučkoval pomedzi stĺpy z kníh, ,,Zistil som, že budem potrebovať toho potkana už dnes.“
,,Ach ták,“ zamračil sa Krivá-ruka a siahol k ozdobnej klietke zakrytej čiernou látkou, ,,A predpokladám, že celého...“
Neočakávaný len zamrmlal a prepchal sa bližšie ku stolu, kde klietka stála.
Potkan pozeral čiernymi očkami pomedzi mreže a zhrdzaveným chvostíkom vystrašene udieral o podlahu. Trochu pri tom vŕzgal.
Majiteľ bytu k nemu natiahol vskutku impozantne krivú ruku, a vtedy mechanický potkan znehybnel, pretočil sa na chrbát a začal sa otáčať okolo vlastnej osi. Oko, ktoré plávalo na stole v náleve vo vysokej ampulke sa pokúsilo vypleštiť samé seba, ale nespokojne zistilo, že bez svalstva naokolo to nepôjde, tak len demonštratívne narazilo do sklenej steny.
,,Nuž, treba ešte niektoré detaily doladiť.“
Neočakávaný vydal neurčitý zvuk, ktorý sa dal považovať buď za nadávku alebo odkašľanie. Krivá-ruka si vybral odkašľanie.
,,Chýba mi niekoľko súčiastok. Ale viete, ako to chodí. Inžinier má na ne monopol. Čo ja môžem...“
Neočakávaný zase vydal ten zvuk a zamračil sa ešte viac. ,,Čo vám chýba?“
,,Malinká vodováha, hlavne. S ostatným si snáď poradím,“ konštruktér sa zahľadel na mága. Jeho tvár nejavila pochopenie. ,,Aby nestrácal rovnováhu predsa,“ dodal neisto.
,,Ach, áno, áno,“ prisviedčal mág rýchlo, ,,no tak ja sa pokúsim popýtať.“
,,Stihnete to ešte dnes?“
,,No tak s tým nepočítajte!“ odvetil a zmizol za dierou v stene.

Autor: Meluzína

Zrada

Ohromné zadunenie zvonca zatriaslo celým domom. Jeho obyvatelia však už boli očividne zvyknutí, pretože nikoho tento neprirodzený zvuk neprekvapil. V tom dome sa už nič nezdalo celkom prirodzené. Ani ten až príliš starý majordómus, ktorý sa ledabolo presunul dverém a za ich hlasného škrípania ich otvoril…

Za dverami sa objavil mladý muž nie príliš vysokej postavy so skriveným úsmevom na tvári. Odhliadnuc od toho, že mal ľavé oko väčšie ako pravé, vyzeral celkom slušne. Pozrel sa s opovrhnutím na majordóma a vstúpil.

„Jon,“ privítal ho majiteľ domu, vysoký starec sediaci v kresle za masívnym stolom fajčiaci divne zapáchajúcu cigaru, „čo máš pre nás tentokrát? Ďalšie zlé správy?“ Starý muž sa uštipačne usmial.

Jon zadumane prikývol hlavou, na čo sa úsmev na starcovej tvári ešte viac rozšíril. „Pane, potvrdil sa predpoklad, že rodina, ehm, Wilsonovcov má vo vašich radoch špeha...“

„Skutočne?“ odpovedal provokatívne otázkou a vypustil z úst obláčik dymu. „Takéto správanie z ich strany ale bolo veľmi predvídateľné a počítali sme s tým, milý Jon--“

„...už niekoľko rokov.“

Inak vždy pokojnému starcovi sa rozšírili oči a prstami skoro rozmrvil cigaru. „Čo si to --“

„Rodina Wilsonovcov už dlhé roky vie presne o všetkom, čo robíte -- ako vy, tak i ostatní členovia vašej rodiny, pán Pelegrin.“

„To, to nie je možné, to nemôže byť pravda! Pelegrinovcov by si nikto nikdy nedovolil špehovať! Ako dlho?!“ Starec vzrušením až vstal z kresla.

„Približne odvtedy, čo ste presadili všeobecný zákaz kriedy. Nechceli dopustiť, aby sa niečo také ešte raz zopakovalo...“

„A-a-ale, ... zákaz kriedy bol uznaný pred vyše dvadsiatimi rokmi!“

Mladý návštevník opäť smutne pokýval hlavou.

„Nie, nie, to nemôže byť pravda --“ pokračoval Pelegrin v náreku, ktorý však v jednom okamihu skončil. Starý muž sa pozrel do zeme a v tichosti zvažoval možnosti.

„Pane?“ spýtal sa Jon opatrne. „Nenecháme o tejto veci rozhodnúť Súd?“

Pelegrin sa až šialene rozchichotal: „Áno, Súd... Ale neboj sa, nemýslim *ten* súd -- ty a tá tvoja rodina zaplatíte hneď teraz! Špeha nevynímajúc...“

„Pane, všetky svoje bývalé rodinné vzťahy s Wilsonovcami som už dávno prerušil a --“
„To ma nezaujíma! Zaplatíš, ak si v tom zapletený!“ Starec na to, ako nemotorne vyzeral, až príliš rýchlo otvoril priehradku v stole a vytiahol z nej staromódny revolver s predĺženou hlavňou, ktorý namieril na Jona. „Tak a teraz sa rozhodne...“

„Nie, pane, prosím, ja vôbec za nič nemôžem, nebudete si predsa takto špiniť ruky, tých pár mesiacov do Trhu predsa vôbec nie je veľa...!“ prosíkal Jon, no pri pohľade na šialenstvo v Pelegrinových očiach až vykríkol.

Starec odistil zbraň a začal pomaly prednášať slová…

Nech pravda sa objaví,

keď tento nástroj vyjaví

útroby svoje a všetko v nich

pre škodu nikoho a iba tých,

ktorí škodia mne i mojej rodine,

nech trpia hneď v tejto hodine!

Potom tento starý muž, ten najstarší a najmocnejší z celej veľkej rodiny Pelegrin, stlačil spúšť.

Nasledoval obrovský rachot a zrazu sa celý svet zmenil: to málo svetla, čo prenikalo zašpinenými oknami do domu, zmizlo, pretože i samotné slnko akoby začalo sálať tmu namiesto svetla. Strom za oknom akoby na mieste zomrel, akoby sa bol schúlil do klbka a už nikdy nechcel, aby ho niekto videl v celej jeho kráse.

Pelegrina odhodil výstrel naspäť do kresla, no revolver stále zostal visieť vo vzduchu tak, ako bol vtedy, keď sa z neho vystrelilo.

Jon, prvý Wilsonovec, ktorý kedy stál na pôde Pelegrinovcov po dlhých rokoch nezhôd, sa však od bolesti zrútil na zem. Všetko na ňom bolo tak, ako pred vstupom do domu až na jeden predmet, ktorý bol priamo v jeho srdci. Bez krvi, bez výkrikov Jon Wilson zomieral na zásah guľkou z revolveru, ktorá si sama našla svoj cieľ a cestu k nemu… takisto ako majordómus, ktorý od začiatku návštevy stál pri dverách.

Jon sa ho nemo spýtal: „Ty?“
Majordómus iba sklopil oči…

A potom zmizli, pretože skutoční Obyvatelia nezomierajú –– hoci sú to zradcovia.

autor: Andros

Báchorka zpod viaduktu aneb nikdy nemaluj

Gustav nejistě přešlápnul a zamžoural do noci. „Haló? Je tam někdo?“
Všude kolem něj se do tmy zvedaly zrezlé podpory železničního viaduktu. Mezi nimi se táhla propletená ocelová lana, ze kterých vytrvale kapala voda, přestože nepršelo. Několik metrů dál, ve tmě, tušil Gustav řeku.
„Halo...? Jste tam?“
Ozvala se série zahřmění, jak po mostě nad jeho hlavou přejelo půlnoční InterCity. Mladíček sebou trhnul leknutím, jako by mu u hlavy vystřelili. Gustav ještě chvíli napínal oči do tmy, která se rozlézala pod železničním mostem jako želatina, pak ale pokrčil rameny a otočil se k odchodu.
A v tu chvíli koukal do dvou žlutých, pološílených očí.
„Heslo!“ zachrčel Hadrář a ukázal vyhnisané zuby. V pravé ruce svíral svazek ocelových výztuží do betonu, spletených k sobě ostnatým drátem.
Gustav němě zíral na černé špendlíkové hlavičky Hadrářových zorniček. Nemohl se ubránit pocitu, že přesně tenhle pohled ho nějakým způsobem spojuje se spoustou dětí poztrácených v kalné hlubině řeky a na dně kanálové vpusti.
„Lev za skříní,“ řekl nakonec Gustav a přinutil se polknout.
Hadrář spokoje zachrčel a odtáhnul se. V levém oku měl tik. „Kolik?“
Mladík si uvědomil, že si v nervozitě škrábal dlaň ruky tak silně, až mu nyní krvácí. Honem toho nechal a přitisknul si ji ke košili. „Dvě.“
Žluté oči pomalu mrkly. „Co za ni?“
Gustav zašmátral v kožené brašně a vytáhnul věc zabalenou v plátně. „Gregor říkal, že sháníte...“
Hadrář se vymrštil a jednou rukou hladově chňapnul po balíčku plátna. Protože ale v druhé ruce pořád držel svazek výztuží, nebyl dost rychlý. Gustav balíkem instinktivně trhnul zpátky.
„Já sám!“ vyhrkl. Sotva to dořekl, kousl se do rtů.
Hadrář zatnul zuby, zavřel levé oko a vtáhnul hlavu mezi ramena, takže teď vypadal jako šatní komoda potažená bahnem, špínou a různobarevnými kousky dětského oblečení. Gustav cítil, jak mu ve spáncích tepe krev a srdce poděšeně tluče.
„Tak dobře. Rozbal to!“
Mladík ulehčeně vydechnul. Třesoucími se prsty začal rozbalovat plátno. Dával přitom velký pozor na předmět uvnitř. Hadrář chtivě sledoval každý jeho pohyb.
„Tady to je,“ Gustav ukázal svému obchodnímu partnerovi jeho platbu. Na rozloženém plátně ležela podlouhlá lesklá věc.
Hadrář radostně zachrochtal. „Dohodnuto! Dohodnuto! Chci!“ znělo to jako když někdo kope do prázdného sudu.
Gustav přehodil plátno zpátky přes lesklou věc a podal ji hadráři. Ten se ji hladově chopil a přivinul ji k sobě. Téměř něžně ji pak uložil kamsi do hlubin svých šatů. Gustav se až podivoval, kolik lásky z toho tvora zářilo, když si tak pečlivě schovával rameno gramofonu s novou jehlou.
„Na ber, ber,“ zajíkal se Hadrář a cpal Gustavovi do ruky cenu, kterou požadoval.
„Funguje to?“ zeptal se nejistě mládenec.
„Ano, funguje. Moc,“ chrochtnul Hadrář a oči mu zamžikaly. „Namaluješ kruh na dveře domu a můžeš vstoupit do jeho zdí. Namaluješ kruh kolem spícího a můžeš vstoupit do jeho snů. Oooh, moc to funguje, moc.“
Gustav s Hadrářem chvíli stáli proti sobě. Drobný mladíček nejistě hleděl na pokrouceného obra se žlutým pohledem. Nahoře nad nimi znovu zaduněl vlak. Z hadrářových zad se odlepila dětská čepička s kšiltem a líně splachtila na zem.
Mladík polknul: „Ale já jsem slyšel, že ještě...“
A v tu chvíli se Hadrář pohnul. Mnohem rychleji a mnohem dravěji než předtím. Pravou rukou chytil Gustava pod krkem a zvednul ho do výše. Levá ruka se spletenými tyčemi se vymrštila do vzduchu. Žluté oko sebou zacukalo.
Gustav by chtěl křičet, ale nemohl ani dýchat. Hadrář vycenil svoje černé zuby a výhružně předsadil bradu.
„Nikdy... Nikdy... Ty malý hnísku... Nikdy nemaluj křídou kruh kolem mrtvého. Nikdy!“
Ozvalo se několik těžkých kroků a pak mokré plácnutí, jak když něco velkého spadne do vody. Vteřinku bylo ticho, ale opravdu jen vteřinku. Pak ve tmě něco zaharašilo, jako když se drobné myšky rozeběhnou mezi starými plechovkami. A pak se ozvala hudba. Stará, sedřená a unavená gramofonová hudba.
Hadrář spokojeně zachrochtal a pak všechno opět překryl hluk dalšího nočního expresu.


lischai@courtofmoravia.com

Hľadajú sa odvážni dobrovoľníci

Nedeste sa, nie je to nič strašné. Uvádzame len zoznam postáv, ktoré by sme radi obsadili a nechali Vám, nech ich dotvoríte. Pri niektorých sú uvedené aj archetypy, ktoré sa k postave hodia.
Takže tu sú:

Obchodník - Straka (obsadené: Elvis)
Choroba - Ropucha (obsadené: DonM)
2 členovia Spolku Gentlemanov (obsadené: Ošim, DeeDee)
2-3 Adventisti poslednej strany (1 obsadený: Corwin)
Július Wilson - Motýľ, Kohút (obsadené: Lorgan)
majordómus Wilsonovcov (obsadené)
svedok Wilsonovcov (obsadené)
Romanka Pelegrínová - Kura, Opica (obsadené: Morwen)
majordómus Pelegrínovcov
svedok Pelegrínovcov

taktiež by sme boli radi, keby sa našli dobrovoľníci, ktorí by od začiatku hry hrali duchov a to buď dokonca hry alebo nie :) zavisí od osobnej chuti a nálady hráča.

Johann, Trol a chlapec

Ačkoliv pod lampou byla naprostá tma, tak si byl jistý, že tam bude. Vlastně si nebyl tak jistý, ale rozhodně tomu chtěl věřit. Od Dunaje hnal chladný listopadový vítr mokré listí a zápach rybiny. Johann jen pevněji přitáhnul k tělu baloňák a zamumlal zaklínadlo pro zahřátí. Bylo mu jasné, že chlad, kterým jej sžíralo vlastní svědomí to nepřehluší, ale dotěrné ledové sevření prudkého větru ztlumilo dokonale. Když vstoupil těsně pod lampu, tak jej spatřil. Trol ve starém kabátě a koženém kloubouku, který stál pod lampou nebyl zdaleka tak vysoký, jak si jej Johann představoval. Ale v hloubi duše byl rád, že mu sahá sotva po ramena. Na vodítku z ostatnatého drátu, ve kterém byly naschlé staré chaluhy, držel pevně v rukou toho chlapce. Ten seděl rezignovaně na zemi a vypadal, že nevnímá. Trol se usmál širokým úsměvem, ze kterého proběhl Johannovi mráz po zádech. Sám sobě přikázal, že se nesmí zaleknout, ale cítil, jak se chvěje. Jako by to byl on, kdo by se měl bát. Chlapec, ne starší než desetiletý, zvedl svou tvář k Johannovi. Tvář měl strhanou vyčerpáním, v jasných zelených očích se zrcadlilo zoufalství a beznaděj. Johann uhnul pohledem. "Nebylo lehký ho ulovit, monsignore," zasyčel tiše jako bahenní zmije trol, "ale není kořisti, kterou bych nechytil. Jsem si jistý, že s ním budete spokojen." Johann ani neodpověděl a jen rychle sáhnul rukou pod plášť. Vytáhnul kožený měšec, naplněný až k vázání a podal jej trolovi. Snažil se nedívat ani na něj ani na chlapce. Teď, tváří v tvář obchodu, si nebyl jist, jestli udělal správně. "Nemaj strach, monsignore," klidně mu povídá lovec, "tušil jsem, že to pro vás nebude snadný, takže jsem si dovolil jej umlčet do svítání zaklínadlem ticha. Ani nepípne". Měšec zmizel v kapse trolova kabátu a jeho vrásčitá dlaň nabídla konec drátu Johannovi. Když viděl, že Johann váhá, tak se zamračil a temně zavrčel. Johann polknul slinu a popadnul drát do dlaně. Jen ucítil, jak mu špice z drátu proříznula ruku, ale nevěnoval tomu pozornost. Chtěl být co nejdál od od lovce. Cítil, jak chlapec klopýtnul a vydal se vratce za ním. Pryč ze světla lampy, vstříc svému osudu.

* Trol není trolem z pohádky, ale jen člověkem, který vypadá jako trol, chová se tak a možná přesně z mužů jako on kdysi legendy o trolech vznikly. Rozhodně to není žádný skříteček.

autor: Jezevec

Eugenie Bystrooká

"Je mi úplně jedno, že tu sedíš," pomyslela si Eugenie pohrdavě, "Klidně dones tvým pánům z domu Biringera, že jsi mě našel. Čas skrývání v téhle masce mě stejně unavuje." Eugenie si potáhla z levné cigarety bez filtru a vypustila z úst dým přes zčernalé zuby. Sledovala chvíli davy lidí, prodírající se hlavní třídou pod jejími okny. Oči měla upřené na pestrobarevnou směsici šatů, ale myšlenkami byla jinde. Přemýšlela o svém rozhodnutí utéci ze zasedání Rady, kam byla předvolána, aby přednesla své svědectví. Nechtěla se zaplést do kauzy, ve které byl namočený on. Kdepak, ještě to tak. Na stará kolena by si nepřipustila smrt tak blízko k tělu. Udělala dobře, že utekla, i teď, po letech v Exilu to tak cítila. Přesto jí bylo jasné, že ji našli. Biringerovci si nenechají její nalezení jen tak pro sebe. "Vyřiď svému pánu, posle, že Eugenie Bystrooká z domu Pelegrína, přijde na Trh a přijme audienci. Nic více a nic méně," vyprska přes rozpraskané rty na holuba mnohem agresivněji, než měla v úmyslu. "Safra," proletělo jí hlavou a rychle si potáhla z cigarety. Holub se ani nehnul. Odklepla popel a zadívala se ostentativně do ulice. Neviděla sice všechny žářivé barvy davu, ostatně jako všichni jejího rodu, ale snažila se vypadat klidně a přezíravě. Tak, jak se na šlechtičnu patří. Čekala, až holub odletí, aby se připravila.

Autor: Jezevec